Aaah. Tak vyspinkaná? Jistě do růžova. Jú a co můj spolunocležník. Spí zády ke mně. Nechám ho, včera byl pěkně utahanej. Potichoučku vylezu z pelíšku. Připravím mu snídani. Po ránu pije čaj. To já se bez kávičky neproberu. Tak namažu mu rohlíček a přidáme šunčičku. Já se najím později. Mixér by ho určitě vzbudil. Copak to tu má? Podnos. Aha snídaně v posteli. To určitě nosil on Martě. Tak to otočíme. Čajík, rohlíček. Jo cukr. Tak a jde se.
„Románku. Zlatíčko. Máš tu snídani.“ Hlavně ho nebudit násilně.
„He…e… Jé. Dobré ranko Aničko. To je pro mě.“ Zamrkal a protáhl se.
„Hodná ženuška se musí starat o svého mužíčka.“ Zavtipkovala jsem.
Pustil se s chutí do jídla. Tak si zaběhnu do kuchyně taky něco polknout. Tak třeba tohle, šup šup. Naředit. Glo glo. A je to. Co Romča už dopapal. Jo, tak to poklidíme.
„Copak se ti zdálo krásného?“ Podíval se na mě.
„No. Vlastně nic. Od doby, co nemám hlavu se mi vlastně žádný sen nezdál.“ Bylo to trošku divné.
Vystřídali jsme se v koupelně a převlékli se do něčeho domácího. Romča měl trochu vytahané, ale asi pohodlné tepláky a tričko s logem svojí firmy. Já si pak vzala tričko, punčocháče a džínovou minisukni. Musela jsem trénovat její nošení. Dala jsem si totiž závazek, že tyhle krásný nohy už nebudu schovávat. Můj přítel to ocenil. Lehkým zamručením.
„Počkej, něco tu mám.“ Prohodil a šel do pracovny. Chvilku se hrabal ve skříni a pak vytáhl něco z regálu a podal mi to. Bylo to stejné firemní tričko jako měl on, ale dámské a v mé velikosti. Hned jsem si ho v ložnici převlékla. To je teda pokrok. Už jsme jedna firma.
Při kouření na balkoně jsem, s Romanem probírali, co znamenají ty čtyři prázdné čtverečky, co mi včera naskočili před očima.
„Aha. Takže rozlišení jsi zvětšila na maximum, dál to chce kalibraci říkáš.“ Zadumal se. „Upřímně řečeno nevím. Vypadá to možná na kalibraci barev. Taky musím občas v práci překalibrovat nějakou kameru, když má špatný barvy. Ale tam je to na tři barvy RGB. Tohle by chtělo čtyři.“
„Nevím, jestli ti to pomůže. Ale jak jsem ráno brala hrnek, tak ten první čtvereček na chvilku zmodral.“ Vzpomněla jsem si.
„Super.“ Zasmál se. „Tak to je barevná kalibrace. Do každého čtverečku jedna barva. Jenom nevím, proč čtyři.“ Svraštil obočí hlubokým přemýšlením. „Možná to nebude RGB.“ Dodal pomalu. „Je to mimozemská technologie. Hele, co kdybychom udělali malej pokus.“ Otočil se ke mně.
„Jsem pro každou špatnost.“ Místo úsměvu, se můj hlas automaticky změnil na veselý.
„Dobře. Vezmeme notebook a budeme zkoušet barvy. Kamery máš dvě a měli by teda obě snímat stejnou barvu. Uděláme to v koupelně, tam je tma. Tím eliminujeme okolní světlo. To by mohlo zkreslovat.“ A už popadl notebook a nesl ho do koupelny. Zavřeli jsme se tam a ještě zatěsnili spáru pode dveřmi ručníkem.
Roman donutil můj noťásek, aby zobrazoval jen jednu barvu přes celý display. Po několika pokusech se to stalo. V prvním čtverečku před mým zrakem se usadila čistě azurová modrá. Zůstala tam, i když jsem se koukla jinam.
„Myslím, že máme první barvu. Azurová.“ Informovala jsem Romana
„Jo zeleno modrá, tak no… Jasně CMYK.“ Tento výraz mi něco říkal, ale jen matně.
Obrazovka se změnila na jinou barvu a hned úspěch. Druhé políčko se zaplnilo purpurovou barvou.
„Máme druhou purpurová.“ V mém hlase bylo nadšení.
Roman to nekomentoval. Vyskočila na mě žlutá barva. Ale třetí čtverec jen problikl. Informovala jsem o to přítele.
„Budu pomalu měnit odstín. Jak se to usadí, tak mi řekni.“ Vydal příkaz.
Žlutá začala postupně světlat. A… „Máme to. Kanárkově žlutá.“
„Fajn teď černou.“ Zabručel.
Notebook pohasl. Ale ne úplně. Trošičku prosvítalo podsvícení displeje. Upozornila jsem na to Romču.
„Jasně.“ Řekl a zaklapnul notebook.
V místnosti byla úplná tma. Čtvrtý čtvereček zablikal a modrý nápis informoval „Zrak barvy zkalibrovány.“ Kontrolka pro zrak zezelenala.
Nedočkavě jsem rozrazila dveře od koupelny. Hlavou mi projela bolest, ale velice rychle přešla. Všechno bylo barevné.
Moje pobíhání po bytě nebralo konce. Hrnek, azurová. Kávovar, černá. Šicí stroj, béžová. Nit tak tak ji rozeznám. Zvětším rozlišení. Jednou, dvakrát, třikrát. Víc to nejde. Úžasné vidím úplně normálně. Možná líp. Na balkon. Ten výhled je dechberoucí.
Roman se raději schoval v pracovně, abych ho nesrazila. Prý jsem jako rozjetej vlak a je lepší jít mi z cesty. Zastavila jsem se před zrcadlem. Teď se konečně můžu podívat, jak vypadám. Postavička jako laňka. Sukýnka džínová, a tak krátká. Moc pěkné. Tričko je sytě modré s bílím nápisem „KAMSYS“. Trošku z boku. No to bude problém. Krk s kamerama takhle neotočím. Půjčím si druhé zrcadlo z koupelny. Tak z boku, takový bokorys. Hihi. Hloupá Klára, aby byla důležitá, říkala bokorysu „půdorys z boku“. No zezadu taky pěkná. Dělat se mi to nechce, ale co shora. No tak to je jak hodina z anatomie. Jak může Roman snést pohled na můj otevřený krk. Je to prostě můj hrdina. Ale, vždyť máme řešení. Kam jsem to dala? Jo. Tady to je. Tahle modrá široká guma se bude hodit. Jen ji tady sešiju. Tak. Položit látku, zajistit gumou a výsledek. Super. Zajímavé, i když to jde přes kamery obraz se vůbec nezhoršil. Krk je přirozeně ukončený a mám modrý obojek. To musí Romča vidět.
Seděl u počítače a kreslil nějaká mechanismus. Na druhém monitoru měl stránku s nabídkou nějakého silikonu. Lehce jsem ho vzala zezadu za ramena.
„Měl bys na mě minutku?“
„Jistě.“ Zmáčkl tlačítko pro uložení dokumentu a otočil se.
„Budu hádat. Ten vrchlík na krku, že? Je perfektní a ten obojek ti ladí k tričku.“ Přesně to jsem chtěla slyšet.
„Omlouvám se ti, že ses na tu hrůzu musel dívat tak dlouho. Teď už budu tenhle vrchlík nosit pořád.“
„Jakápak hrůza. Mě to už přijde normální. A taky našel jsem si vtom určitou krásu a dokonalost.“ Řekl něžně.
„Co by sis dal k obědu?“ Přešla jsem na praktické věci.
„O to ty se nestarej. Dneska se necháme obsluhovat. Objednal jsem oběd a k večeři pizzu.“ Ukázal na počítač.
„I ty kulišáku. Ale od zítřka vařím výhradně já.“ Vytyčila jsem jasnou linii.
Tak konečně si budu moct prohlédnout na svém noťásku nějaké to oblečení. Toho není nikdy dost. Jo email. Toho nějak přibylo. Spam. Blbosti. Nesmysly. Ale nějaká banka má pro mě patnáct milionů dolarů. A proč mají email na gmail.com? Jasný podvod. Smazat. Novak Consalting? A je to z osobního. Co? Výpověď. Cítím, jak mi vztekem rudne hruď. Zdůvodnění…bla bla… Po tom všem, co jsem pro firmu udělala? Ten Novák je normální gauner!
No jo. Ale jak se teď budu živit? Nemůžu přece vysávat Románka. Takže vybírání šatů odsuneme na neurčito. V pondělí začnu přešívat ty starý hadry.
Po obědě jsem Romanovi ukázala e-mail s výpovědí. Chvíli mlčel, pak prohlásil, že na Nováka v pondělí vlítne. Povedlo se mi mu to rozmluvit. Jistě, jako sekretářka bych teď byla nejen moudrá, ale i jaksi exkluzivní. Jiná taková žena přece není na celé planetě.
„Romčo,“ napadlo mě. „Nenaučil bys mě hrát na kytaru? Vždycky jsem to chtěla umět, ale s těma tlustýma prstama to prostě nešlo.“ Zálibně jsem si prohlédla své štíhlé prsty. Ty nové. Moje.
„Proč ne. Klidně hned.“ Vstal a zamířil do pracovny.
S dobrým učitelem jde všechno líp. Akordy mi šly překvapivě snadno, i když z baré jsem měla respekt. Prsty si ale zvykly rychle. Horší byla pravá ruka. Jemnost, rytmus, cit. Řemeslo proti umění. Když jsem poprvé brnkla tak, že to znělo jako hudba a ne jako nehoda, měla jsem chuť se smát.
Začali jsme trampskou klasikou. „Montgomery“ jsem znala a nebyla těžká. Po několika opakováních už to dávalo smysl. Zpívala jsem a hlas se mi nesl místností. Bez obličeje, bez pohledu, jen tak. Roman mě poslouchal. Neříkal nic. To ticho bylo lepší než pochvala.
Odpoledne uteklo rychle. Přivezli pizzu a po jídle jsme zapnuli televizi. U filmu jsme mluvili o všem možném a plánovali další dny.
„S tou tvojí prací,“ začal Roman opatrně. „Mohl bych tě zaměstnat. Dělala bys mi účetnictví.“
„To by nic neřešilo,“ namítla jsem. „Příjem by byl pořád jen jeden. Jen by se tvářil, že jsou dva.“ Věděl, že mám pravdu.
„Dneska se lidi živí vším možným,“ nevzdával to. „Vem si youtubery. Nikdo neví, jak vypadají. Ty pěkně zpíváš. Mohla bys dělat hudbu.“
Nebyl to špatný nápad. Možná víc než nápad. Hned zítra se na to podívám.
„Jo,“ dodal po chvíli, „pozval jsem zítra na oběd Petra se Zuzanou.“
„Cože?“ vyhrkla jsem. „A to mi říkáš teď? Musí se nakoupit, pro čtyři z tohohle nic neuvařím.“ A pak mi to došlo. Roman mě lehce polechtal prstem na krku.
„Vědí o mně?“ zeptala jsem se tiše. „Že nemám hlavu? A že to nikde nerozkecají? To není jen tak, Románku.“
„Znám je roky,“ řekl klidně. „Jsou to moji nejlepší přátelé. Chtěl jsem, abys měla i jinou společnost než mě.“
Chvíli jsem váhala. Pak jsem přikývla. „Dobře. Ale ráno pojedeš nakoupit. Vezmeš si moji kartu. A bez řečí.“
Neodvážil se odporovat.
Z filmu jsem nakonec moc neměla. V hlavě se mi točila zítřejší návštěva, slova, ticho, otázky.
Do postele jsme si lehli vedle sebe, každý na svou polovinu.
„Dobrou noc, zlatíčko,“ zašeptal a políbil mě na krk.
„Dobrou noc, ty můj ochránče,“ odpověděla jsem. Políbit jsem ho nemohla. Jemné opření krku o jeho rameno muselo stačit.