„Aničko,“ mávala na mě paní Staníková za brankou. „Funguje vám plyn?“
„Nemáme plyn, jedeme jenom na elektřinu,“ ujistila jsem ji. „Co se děje?“
„Ale… lítám tu už od rána. Vypadá to, že nejde plyn v celé vesnici,“ odpověděla.
„A co na to starosta?“ zajímalo mě.
„Není tu. Odjel ráno na okres.“
Asi nějaký výpadek. Nebo to někde opravují a neobtěžovali se nám to sdělit.
Těsně po obědě dorazil starosta. Byl zamračený. Asi měl nějaké problémy.
„Tak, svazáci, je to tady,“ prohlásil temně. „Nasrali jste premiéra a už se nám to začíná vracet.“
„Počkej, starosto, nevidíš to nějak moc černě?“ pokoušel se ho zklidnit Roman.
Ale Kňourek vytáhl papír a četl:
„…z důvodu neodborného uložení kabelů elektrické sítě vedle potrubí s plynem…
bla bla… byla ukončena dodávka plynu pro vaši obec.“ Dočetl.
„Trubky jsou nalevo, kabely napravo od silnice. Je to jasnej blábol. Byl jsem tam osobně. A prý jim to přišlo shora. Mám na plynárnách spolužáka a ten mi řekl, že je to příkaz z ministerstva. Prostě: uřízněte Muklovu plyn. A hotovo.“
Bylo to vážné. A skutečně to vypadalo jako pomsta vlády za ztrapnění premiéra.
Večer jsem si vyšla na kopeček s elektrárnou. Byl tu nádherně vidět západ slunce. Při vhodné kombinaci režimů mého vidění to byla úžasná hra barev. Obrovskou výhodou bylo, že jsem mohla hledět přímo do slunce bez poškození očí.
Dům ufologa Martina, nyní honosně nazývaný laboratoř, byl co by kamenem dohodil. Stavila jsem se za našimi vědátory.
„Tak co, kluci, jak to jde?“ zajímalo mě.
„Perfektně,“ zazubil se Martin. „Ještě chvilku a máme studenofúzní reaktor.“ To slovo mi bylo trošičku povědomé.
„No vlastně jeho obdobu od Kruezanů,“ upřesnil Jirka.
Zřejmě jsem si v telepatii pomyslela něco jako velký otazník, protože se všichni tři naráz zasmáli.
„Prostě zdroj energie. Naleješ tam kýbl vody a utáhne to celou vesnici několik měsíců. A navíc se ti ta voda zase vrátí.“
I tak to bylo dost nepochopitelné, ale to už není můj problém. Kluci vědí, co dělají.
Napadlo mě ještě zajít do hospody. Nápis na dveřích byl
výmluvný:
„Nevaříme. Zavřeli nám plyn.“
I tak bylo v tomto kulturním zařízení veselo. Hajný Břéťa slavil narozeniny a hned mě zval na panáka. Všichni napjatě koukali, jak si poradím. Ale už jsem měla grif. Otevřela jsem dírku do krku a opatrně kořalku nalila dovnitř. Pěkně to hřálo v bříšku.
Hospoda propukla v jásot.
Alkohol mi nevadil. Mohla jsem ho vypít jakékoliv množství bez následků. Orgán Takys totiž všechno nebezpečné odfiltroval.
Koncem týdne už bylo jasné, že dodávka plynu do obce nebude obnovena asi nikdy. Lidé začali houfně přecházet na vytápění a vaření elektřinou.
Ráno mě probudil Romanův telefon. Zvedl ho. Byl to Jirka Prouza.
„Romane, pojď hned k elektrárně. Máme průser.“
Stručné. Výstižné.
Roman hned vystartoval. Běžela jsem za ním.
Na kopci byl už z dálky vidět jen jeden balón. Druhý ležel vyfouknutý kousek od svého kotviště.
„Zřejmě se přetrhly kabely,“ pokusil se Roman vysvětlit situaci.
„A proč to neuletělo?“ zajímalo mě.
„Řídicí systém si to hlídá. Pokud se přetrhnou dva nebo víc kabelů, balón sám pomalu vypustí plyn.“
Mazané řešení.
„No… to je všechno pěkné,“ ozval se Jirka, „ale je tu horší problém.“
„Ty kabely se nepřetrhly. Někdo je přestřihl.“