Vnitřní hodiny mě probudili sice včas, ale Romča už byl vzhůru.
„Dobré ráno. Drahá, mohla bys prosím ze mne odstranit své končetiny. Musím jít pracovat.“ Usmíval se.
Mám se zastydět? Proč? On si na mě taky ze spaní odkládá ruce a nohy. Dobře tedy. Stáhnu se. Ale nerada.
Ráno proběhlo klasickým způsobem. Po odjezdu živitele, bylo potřeba doobjednat pár věcí do domácnosti. Takže notebook a jedeme. Košík. Tohle a tamto. Zaplatit. Kartou. Přijedou za hodinu. To je rychlovka. Tak email. Nic nového. Co se asi děje ve světě. Zpravodajství. „Bezhlavá žena, světová senzace, nebo fejk.“ No to bude určitě seriózní, když to neumí ani pořádně napsat. Hele video. Podobný dům jako je náš. A… Bože… To jsem přece já! Úplně se mi sevřel žaludek. To… ten dron včera. Určitě měl kameru. Do prdele.
Ozval se zvonek.
„Kdo to je?“
„To jsem já Zuzka. Otevři rychle.“ Moje nová kamarádka. Ta naléhavost v hlase… Má asi nějaký problém.
Otevřela jsem. Zuzanka vpadla dovnitř jako povodeň a okamžitě za sebou zabouchla.
„Někam se schovej a nech všechno na mě.“ Řekla to tak naléhavě, že jsem ji raději poslechla.
Zase zvonek.
„Dobrý den, co si přejete?“ Zuzka zněla úplně klidně.
„Ta bezhlavá žena, kde je?“ ozval se hlas jednoho z novinářů, zatímco další tiše šustili za dveřmi.
„Ten kouzelnický kostým?“ Zuzka pozvedla obočí.
„Ne, to nebyl kostým! Pokud ano, tak nám ho ukažte.“ Naléhali.
„Ale ale,“ usmála se Zuzka. „Kouzelník nikdy nevysvětluje své triky.“
Těch pár vět stačilo. Zuzanka svou klidnou autoritou a rychlými rozhodnutími přesvědčila novináře, a když zjistili, že jde jen o kouzelnickou iluzi, odtáhli.
„Už můžeš vylézt, jsou pryč.“ Zaklepala Zuzka na dveře ložnice.
Vrhla jsem se jí kolem krku.
„Ty jsi má zachránkyně.“
Poplácala mě po zádech.
„Hele, raději tu dnes zůstanu s tebou. Mohli by se vrátit.“
Společnost jsem jen uvítala. Se Zuzkou jsme si měli celý den o čem povídat.
Musela jsem se pochlubit, jak umím hrát na kytaru. Kamarádka seděla na židli a tiše poslouchala. Hned po první písničce nadšeně zatleskala.
„Máš úžasný hlas. Víš o tom?“ Ujistila jsem ji, že vím. A vzápětí jí předvedla, že to není všechno.
Jako další se nabízela písnička „Stánky“ od bratří Nedvědů. Nebylo těžké ji přehrát a zazpívat, ale tentokrát hlasem Honzy Nedvěda. Můj generátor hlasu to umožňoval, tak proč ne.
Zuzka poslouchala s otevřenou pusou.
„Ty vole…“ Vydechla. „Jak to děláš?“ Jak vysvětlit něco co sama nevím. Prostě mi to jde.
„Tak schválně. Dokážeš mluvit mým hlasem?“ Zeptala se.
„Ano. Není to pro mě tak velký problém, ale bez tvého dovolení bych to nikdy neudělala.“ Odpověděl její hlas z mé hrudi.
Byla nadšená a chtěla vědět o mých schopnostech více. Popovídala jsem jí detailně o tom, jak se mé náhradní smysly probouzeli a co vše mi teď umožňují. Poslouchala pozorně, jen občas se na něco zeptala.
Lehké zaručení v Zuzčině žaludku, mě upozornilo, že by bylo dobré něco pojíst. Přesunuly jsme se do kuchyně.
„Tak toto, je moje parketa.“ Prohlásila razantně. „Teď tě naučím vařit bez dvou smyslů které tě hodně blokují. Chuť a čich.“ Jo. Lekce vaření mi prospěje. Otevřela lednici.
„No tak začneme čichem. Něco tady pěkně smrdí. Pojď sem a zkus to najít.“ Poslechla jsem.
Vajíčka, salám, sýr, jogurty. Tvarůžky? Ne ty mají jen osobitou vůni. Pojedu dál. A… Fuj. Mám to. Vzadu v šuplíku je hnusný shnilý jabko.
„Správě. A hned vyhodit. A teď zavaž ten pytlík. Nevadí, že není plnej. Musíš častěji vynášet koš. Eliminuješ tak možnost, že začne smrdět.“ Instruovala mě moje učitelka.
„Tak teď něco jednoduchého na chuť. Třeba vajíčka na cibulce. Pracuj, budu na tebe dohlížet.“ To bylo jako ve škole.
Nakrájet cibuli. Neslzím, tomu říkám výhoda. Rozkřápnout vejce, zamíchat. Vyndám si sůl. Rozpálit pánvičku.
„Tak věc první. Jak poznáš že je to dost rozpálené?“ Záludná otázka jen tak to nepoznám. Jo leda bych viděla teplo. Počkat termokamera vidí teplo. Za pokus nic nedám. Soustředit „chci vidět teplo“.
No to snad není možný! Normální obraz zmizel. Koukala jsem na linku, ale ta byla takřka nezřetelná. Jediné dost viditelné bylo dno pánve, kde se barva pomalu měnila z rudé na žlutou. Pohled na Zuzanu byl skoro děsivý. Stála tu bez šatů vykreslená v různých odstínech červené.
Rychle zpět. „Chci vidět normálně.“ Obraz se přepnul na normální vidění.
„Takže moje drahá přítelkyně. Přepnu si oči na termokameru a vidím, jestli je už pánev dostatečně rozpálená. Mimochodem jsem na to přišla až teď.“ Prohlásila jsem.
Zuzka vyvalila oči.
„Tak tomu říkám bomba.“ Vydechla.
Když došlo na osolení vajíček, tak mi moje učitelka poradila. Špetku soli na každé vejce. Špetka sice není žádné normalizované množství, ale s trochou cviku se to dá dobře odhadovat.
„Víš, nikdy nebudeš mít zpětnou kontrolu v ochutnávání. Musíš to kompenzovat při přesnosti dávkování.“ Poučovala Zuzka.
Vajíčka se podle ní, povedli. Rozdělili jsme si je a já nacpala svou číst do mixéru. Normálně bych to zalila vodou, aby to lépe teklo. Ale Zuzana mě zarazila.
„Počkej. Jídlo není jen o chuti, ale hlavně o výživě. Ty sice nemáš chuť jako takovou, ale tvé tělo ti podvědomě říká, co chce. Poslouchej ho. Co by sis dala na pití?“ Měla pravdu. Nemusela jsem ani moc přemýšlet.
„Mlíko.“ Vypadlo ze mě.
„Výborně, tak to místo vody zalejeme mlíčkem.“ Usmála se.
Potom nedala jinak, než že mě chce nakrmit. Pozorně sledovala můj dech a dávkovala živiny do trychtýře.
Ozval se Zuzčin mobil.
„Ahoj manželi…“ Více už říct nestihla, protože se rozdrnčel domovní zvonek a za dveřmi bylo slyšet dusot nohou. Zase novináři.
Zuzana mi vrazila mobil do ruky a strčila mě do koupelny. Sama pak otevřela a začala jednat s žurnalisty.
„Ahoj Peťo, tady Anna. Zuzanka nemůže, zrovna vyjednává s novinářema.“ Přebrala jsem hovor.
„No jo. To je moje holka zlatá. Neboj ona ti pomůže, když chce má pěkně prořízlou pusu.“ Pochválil svou manželku. Hluk ode dveří stále sílil a Petrův hlas v něm začal zanikat.
To už nebyli novináři, ale hyeny. Vytočilo mě to a přes dveře koupelny jsem zahřímala: „Doprdele držte huby neslyším telefon.“
Zuzanka toho obratně využila.
„To je moje kamarádka. Podle křiku snad uznáte, že tahle hlavu taky má.“
Novinářům to stačilo, protože se začali šourat ke schodišti.
Zuzka zabouchla dveře, opřela se o ně zády a přebrala si telefon.
„Kluci, kdy se vrátíte? Uděláme vám něco dobrýho na jídlo.“ Zněla už o poznání klidněji. „Dobře, budeme s tím počítat. A kdyby, jste dole viděli nějakýho pisálka tak ho přejďte.“ Zavěsila telefon.
„Dorazí kolem sedmé.“ Oznámila lakonicky.
„Hele.“ Napadlo ji. „Umíš šít?“ Dobrovolně jsem se přiznala, že mi to moc nejde.
Zuzanka chtěla zkrátit sukni co měla na sobě, aby podle jejích slov „více dráždila Petříka“. Pustili jsme se do díla spolu.
Kolik ubrat? Kousek ještě kousek. Ještě? „Zuzi, nezlob se, ale vzadu už ti kouká zadek.“ Bylo ji potřeba trošku krotit.
Trvalo nám to dlouho. Dokonce jsme hledali rady na internetu a u umělé inteligence GPT. Ale dílo se zdařilo. Zuzančina sukně teď byla výrazně kratší a na jejích štíhlých nohách vypadala fakt dobře.
A byl tu čas udělat večeři. Upekli jsme kuřátko a připravili rýži. V horkovzdušné troubě s grilem bylo kuře krásně do zlatova. Díky své nové možnosti, jsem teplotu monitorovala pouhým zrakem.
Chlapci dorazili.
„Ahoj dámy hladovci přijeli.“ Halekal ode dveří Petr. „Ahoj mamino. Prej teď budeš bodyguard?“ Popadl Zuzanu a dal jí pusu. „Dneska ti to nějak sekne.“ Dodal po chvíli a plácl manželku po zadečku. Ta se přímo zatetelila blahem.
„Ani?“ Ozval se Roman. Jeho hlas zněl jaksi podrážděně. „Tady jsem měl v šatně konzole ke kamerám. Kde jsou. Doufám žes je nevyhodila.“
Šla jsem za ním. „No všechno, co jsem myslela že není potřeba tak bylo tady v tom velkým červeným pytli.“ Ten tu ovšem nebyl.
„Ten jsem ráno hodil do kontejneru. Kurňa.“ Sebral klíče a odešel.
Bylo mi mizerně. Kdybych si tak vzpomněla, kdy jeli popeláři. Třeba to Roman vyhodil až po jejich odjezdu.
Petřík zatím laškoval v kuchyni se Zuzankou.
Za minutku se rozletěli dveře. Roman držel pohřešované konzole v ruce a tvářil se šťastně.
„Někdo ten pytel naštěstí vyhodil vedle kontejneru. Tak to popeláři nevzali. Aničko promiň, mělo mě dojít dřív, že jsi ještě pořádně neviděla.“ Lehce mě políbil na krk.
Hlavně že bylo všechno v pořádku.
Večeře byla podle všech skvělá. Byla jsem donucena jíst přímo u stolu. Roman a Zuzka na to byli zvyklí. Petr se tvářil, že to pro něj není nic nového, ale pozoroval mé počínání s neskrytým zájmem.
Všichni jsme se shodli, že bude nejlepší, když ráno přijede Petr se Zuzankou a jen ji vymění za Romana. Chlapci teď měli nějaký čas o práci postaráno a podle Petrových slov „holkám jenom prospěje, když budou spolu.“