Starost Kňourek měl ve zvyku skoro každý den obcházet vesnici, jako by to bylo jeho panství. U každého se zastavil a prohodil pár slov. My jsme byli na řadě jako poslední. Nikdy nezapomněl zkontrolovat, jak jde stavba Petrova domu. Pak s námi konzultoval své většinou dost ujeté, nápady. No, a to byl i ten dnešní.
„Nazdar soudruzi a soudružky.“ Začal. „Jdu s váma probrat takovej nápad. Naší vesnici chybí obecní znak. Tak jsem si říkal, že by to mohl být ten… no, jak ho mají v Americe… Jo, orel bělohlavý.“ Nápad to asi nebyl špatný, ale ta volba zvířete nějak moc neseděla.
„A proč orel? Proč ne orlice?“ Plácla jsem jen tak.
„No vidíš. Orlice! To je nápad, tu mají i naši bratři soudruzi Poláci.“ Myšlenka ho úplně nadchla.
„Ještě mu řekni, že máš kostým orlice ve skříni a bude tě chtít postavit na střechu radnice.“ Popíchl mě Roman se smíchem.
Ale to bych už nestihla. Starosta už spěchal domů kreslit znak.
Za pár dní se probudil k životu místní rozhlas. Po úderné socialistické písni následoval starostův projev.
„Vážení soudruzi a soudružky. Milí občané. V pátek 27.3. v 18:00 hodin proběhne v sále hospody oficiální představení znaku obce. Zváni jsou všichni. Po akci bude výjimečně otevřena hospoda. Konec hlášení.“ Následovala ještě starostova oblíbená písnička „Holky z naší školky“ a pak rozhlas umlknul.
Byl to bláznivý nápad? Možná. Kdybych vzala kostým maskota, stačí vyměnit bílo zelené minišaty za černé a nabarvit křídla na černo. Mohla bych pak být živoucím maskotem obce.
Ve vhodné chvíli jsem tuto myšlenku sdělila Zuzce. Asi další blbej nápad. Potom se to rozjelo a už to nešlo zastavit.
„Super nápad Ančo.“ Začala se rozplývat Zuzana. „No ale bude to chtít upravit asi trošku víc. Nemám teď moc představu, ale chce to něco reprezentativnějšího.“
Pomohli jsme si umělou inteligencí. Po pár nepovedených pokusech vypadl obrázek, který se nám oběma zalíbil. Ovšem znamenalo to, že z původního kostýmu toho moc nezbude. A proto jsme začali úplně od začátku.
Tvarovali jsme zobák, lepili peří a pracovali na botách. Zuzka pak neznámo kde sehnala černé minišaty ale z latexu. Materiál zdůvodnila potřebou vysokého lesku. Po třech úmorných dnech konečně zkouška. Černé punčocháče byly to poslední, co jsem zvládla obléct sama. Do šatů mě musela Zuzka nacpat a uzavřít zip na zádech. Hlavu nešlo uchytit k šatům, protože by se latex roztrhnul. Držel ji pouze řemínek kolem krku. Ven bylo vidět mezerou mezi dvěma brky, a to celkem špatně. Ani tepelné vidění moc nepomohlo. Boty s velkými drápy a vysokým podpatkem byly překvapivě pohodlné ale chodit se v nich skoro nedalo. Vrcholem byla křídla. Ruce se do nich musely nasoukat a zajistit. Spoj se však chvilce začal rozjíždět. Zuzka konstatovala, že to bude nutné zašít. No tu hodinku to asi vydržet půjde. Kostým byl skutečně reprezentativní. Provedli jsme pro jistotu dvouhodinový test. Bylo nutné přesunout se do stodoly, jinak jsem neustále o něco drhla velikými křídly. Tam nás objevili kluci.
„No to mě podrž.“ Vyjelo z Petra. A jen nevěřícně vyvalil oči.
„Ančo, proboha. Jenom něco plácnu a ty se toho hned chytneš.“ Lomil rukama Roman.
„Ale vypadá fantasticky ne.“ Obcházel mě Petr.
„No to jo, ale co třeba ta sukně. Dyť je tak kraťoučká.“ Nezdálo se Romanovi.
„Puritáne.“ Zpražila ho Zuzka. „Anči projdi se nám trochu.“ Poslechla jsem.
„Romane, je bezvadná a navíc sexi. Nedělej, že se ti nelíbí.“ Vyjel Petr.
„Ale jo líbí a moc. Jen už si představuju ten rozruch, co způsobí. Dyť si říká o to, aby ji někdo obtěžoval.“ Kabonil se Roman.
„Ty vole! Od toho má tebe. Ty ji musíš chránit!“ Uzavřel to Petr.