Zařizování nového domu vždy přinese nějaký ten problém. Například nedostupný internet. Ten ale ke své práci potřebujeme skoro všichni. Naštěstí hned naproti bydlel soused Blažek s manželkou. Roman jim montoval alarm a kamery. Věděl, že oni internet mají. Tak se šel zeptat. Podle jeho zjištění, má internet v obci pod palcem nějaký pan Vokoun. Prý si máme dávat pozor je to nějaký magor do UFO.
Asi za hodinu mě prozvonil Roman. Byl to náš signál, že vede návštěvu, ať se schovám.
„…Jasně pane Fráňa. Tady dáme bridge a vedle router. Pak už je to na vás, jestli metaliku nebo wifinu.“ To byl podle všeho pan Vokoun.
„Ano, v tom se vyznám, ale jak to dostaneme sem.“ Ptal se Roman.
Začali se přesouvat před dům. Abych je dobře slyšela musela jsem zapnout citlivější sluch.
„No tady si vyškrábnete díru pro optiku. Na druhé straně, támhle u Blažka se to napojí. Nějaké ty výkopy, normálně žádný povolení, jen to nahlaste na radnici. Tady se s tím tak nemažeme.“ Vokoun to bral evidentně sportovně.
„Pak mě zavolejte a já to dojdu zadrátovat. Jo a kdybyste náhodou viděl nějaký světla na obloze, tak volejte kdykoliv. Takový UFO může bejt děsně nebezpečný a já jsem odborník.“ Aha, takže Vokoun je odborník, ne magor.
Roman s Petrem se vrhli do díla a druhý den večer už jsem mohla vybrat email. Několik zakázek od Matyse86 mě sice na pár dní zaměstná, ale budou zase nějaký penízky. Co se práce týče. Roman s Petrem si dávali volno. Případně brali jen malé zakázky, které zvládne jeden z nich za půl dne. Zuzka pak byla nezaměstnaná, ale pokukovala po místní hospodě.
Kluci na přání pana starosty postavili na straně k silnici vysoký plechový plot. Sice nebyl moc vzhledný ani nový, ale funkci plnil. Mohla jsem beze strachu, že mě někdo uvidí, vyjít do zpustlé zahrady.
Započaly práce na Petrově domu. Při odstraňování starého krovu, si Roman roztrhl předloktí o hřebík. Vyrazila jsem přímo k němu. V tu chvíli mi vůbec nedošlo, že by mě mohl vidět někdo od naproti. Rána nebyla hluboká. Ale dost krvácela.
„Podrž mu to skočím pro obvaz a hodím ho do nemocnice.“ Nařídil mi Petr.
Snažila jsem se držet ruku tak, aby se rána neroztahovala. Někdo mi poklepal na rameno. Asi Petr napadlo mě. Ne. Za mnou stál nějaký cizí muž.
„S dovolením slečno. Jsem doktor.“ Řekl úplně klidně.
„To se musí sešít pojďte oba se mnou, mám ordinaci naproti.“ Zněl tak klidně a zároveň autoritativně, že mě ani nenapadlo mu odporovat.
Přešli jsme cestu a vstoupili do ordinace, která byla v přízemí jeho domu. Tady už čekala nějaká žena, zřejmě sestra. Zběžně si mě prohlédla a pak se začala věnovat Romanovu zranění. Doktor byl hotov za pár minut.
„A teď k vám slečno.“ Otočil se ke mně.
„Viděl jsem za život plno zranění, ale vaše je takříkajíc unikátní. S amputovanou rukou či nohou se žít dá. Ale vysvětlete mi prosím jak to, že vám očividně chybí hlava a žijete?“ Musela jsem s pravdou ven.
On i jeho sestra poslouchali pozorně celý můj příběh. Nepřerušovali mě. Potom se lékař usmál.
„Tak na začátek jsem doktor Jan Mráček a toto je moje žena Mirka. No. Váš příběh je velice pozoruhodný. Jiný lékař by vám rovnou vystavil úmrtní list a zavolal hrobníka.“ Zasmál se. „Ale já vám nabízím že budu vaším osobním lékařem, na kterého se budete moci vždy s důvěrou obrátit. Souhlasíte?“ Taková nabídka nešla odmítnout.
„Tak a teď vám oběma založíme kartu a vy příležitostně dodáte dokumentaci od svých stávajících praktických lékařů.“
Roman byl hotový brzo, mě pak doktor Mráček potřeboval vyšetřit důkladněji. Moje vylepšení si popsal vlastními slovy, ale chtěl si je ohmatat, aby věděl jak a kde případně zakročit. Musela jsem si sundat vrchlík. Doktor se začal rozplývat.
„Mirko, pojď se podívat to je nádhera. Tak čistý řez. Tohle to bolí?“ Ptal se a píchal mě prstem do krku.
„Ne.“
„Úžasné. Je to překryté nějako průhlednou blánou. Moc chytré. Slečno gratuluji váš krček je dokonalý. Můžete jít a těším se na brzkou návštěvu, i kdyby jenom na kávu.“ Milý člověk, myslím že si budeme rozumět.
U Mráčků jsem byla zakrátko pečená vařená. Poskytovali mi azyl ve chvílích, kdy přijela nějaká firma udělat něco na Petrově domu. Kluci by to sice zvládli sami, ale tak za pár let. Doktor mínil, že bude nejlepší, když se postupně představím všem lidem ve vsi. Znal každého a mohl tak předem určit kdo na mne bude, jak reagovat.
„Třeba starosta Kňourek. Prostě mu říkej soudruhu a bude spokojený. Jako asi se na chvilku zarazí, ale pak mávne rukou a hotovo.“ Pak se zamyslel. „Ale asi by bylo nejlepší začít se sousedem Blažkem. Je tu nový a bude s tebou mít největší problém. A navíc bydlí hned naproti vám. Zkusím ho pomalu naťukat a pak ti dám vědět.“
Doktor dbal na to, aby si s každým tykal. Prý má potom pacient větší důvěru v lékaře. A měl pravdu.