Lesy kolem Muklova jsou hluboké a nekultivované. O čištění lesa a kácení starých či nemocných stromů se stará parta lesáků vedená Edou Málkem. Často si na pár dní půjčují náš traktor.
Jednou ráno přišel Eda pro traktor. Říkal, že jedou pracovat na Bařiny. Les v těch místech byl skutečně zaneřáděný, ale v létě tam rostly úžasné borůvky. Jinak je dnes kopeček Bařiny úplně bezvýznamný. Ale nebylo tomu tak vždy. Podle dostupných pramenů zde za druhé světové války probíhaly urputné boje. Na kopci stála baterie proslavených německých děl Flak ráže 88 milimetrů. Dodnes bylo možné tu a tam najít prázdnou nábojnici.
V odpoledních hodinách jsem svým vylepšeným sluchem zaslechla vzdálený výbuch. Zrovna u nás byl Jáchym na odpolední kávě a ukazoval nám první prototyp svého léku. Mezi řečí jsem sdělila ostatním, co asi neslyšeli. Povídali jsme si dál, ale ani ne za půl hodiny se začaly zvenku ozývat hlasy dožadující se doktora. Honza i Jáchym vyběhli ven.
Před Mráčkovým domem zrovna vytahovali z auta zraněného muže. Byl to Eda Málek. Měl utrženou ruku asi v půlce předloktí. Oba doktoři se k němu vrhli.
Za chvilku se vrátil Jáchym pro svůj kufřík.
„Co se stalo?“ zajímala jsem se.
„Máme tam chlapa s utrženou rukou. Svolil k vyzkoušení mého léku – Hojin-K. Jestli chceš, pojď se mnou,“ vyzval mě.
Eda ležel na lékařském stole. Kupodivu nekřičel, jen občas sykl bolestí. Montérky měl ožehnuté. Postiženou ruku měl zaškrcenou oranžovým popruhem určeným k vázání klád. Jáchym hned aplikoval injekci se svým lékem přímo do rány.
„Bolí to?“ ptal se Edy.
„Asi ne. Dyť já už do prdele nevím, co mě bolí,“ zavrčel Eda naštvaně.
Chvilku se nedělo nic. Doktor Mráček bedlivě sledoval postižené místo.
„Hele, Jáchyme. Ono se to zatahuje,“ ukázal na ruku.
Už za pět minut lékař začal povolovat improvizované škrtidlo. Rána nekrvácela a zatahovala se. Eda prohlásil, že ho to už ani nebolí. Hojin-K slavil první úspěch.
Večer se ještě zastavil Jáchym.
„Aničko. Mám problém.“ Vypadal velice ustaraně.
„No tak povídej,“ vyzvala jsem ho.
„Na základě mých pokusů jsem dospěl k závěru, že kdyby měl Eda hojítko jako ty, ruka by mu dorostla.“ Tím mi vyrazil dech.
„To jako myslíš vážně?“ podívala jsem se na něho. Ale něco mě přitom napadlo. „A proč teda mně nedorostla hlava?“
„To je prosté,“ usmál se. „Protože tomu Kruezané zabránili. Na krku máš blánu, která ho uzavírá a hojítku to dává informaci, že tam v regeneraci pokračovat nemá. A navíc. Představ si, že by ti hlava dorostla. Mozek by byl úplně nový a prázdný. Nedokázala bys své vědomí přemístit do nové hlavy.“
To bylo logické a přesné.
Eda tedy dostal kopii mého hojítka. Stačil jen kousek a narostlo samo.
Pak už mu každý den dorůstala ruka, dokud nebyla kompletní.
Rozhodla jsem se navštívit novináře Jarka Váňu. Byl tady už týden, ale u nás se ještě nestavil. Hlavu si brát nebudu, stejně už mě tady všichni znají.
Tak proto se nezastavil. Maká. No jo, opravil tu zeď vzadu. Podložil krov, aby mu nespadla střecha na hlavu. A tady v tom výkopu… Jo, to bude voda. No přece nebude chodit pořád pumpovat na dvůr.
Co to slyším za auto? Náklaďák? A v Muklově?
Skutečně se po silnici blížilo nákladní auto s materiálem. Jarek, který zrovna vyšel ven, mě najednou nevybíravě popadl a nacpal do dřevěné kadiboudy. Akorát včas. Auto zastavilo před jeho domem. Asi hodinu skládal šofér pomocí hydraulické ruky palety se stavebním materiálem. Pak mu Jarek podepsal papíry a náklaďák odjel.
„No tak pojď ven. A promiň, bylo to nutné,“ omlouval se Jarda.
„Opět jsi mě zachránil. Ó, můj chrabrý novináři,“ zašpásovala jsem.
Ukazoval mi, jak pokročil s opravami a co ještě plánuje. Občas mu nějaký soused s něčím pomohl. Nejvíc ale chválil drbnu Staníkovou. Tvrdil, že je to nejlepší možnost, jak rychle a nenápadně rozšiřovat informace.
Hned jsme si to mohli vyzkoušet. Naši drbnu přilákal náklaďák a šla zjistit, komu co přivezli.
„Tak přesně teď je vhodná chvíle na tvůj příběh,“ vybídl mě Jarek.
Začala jsem povídat a schválně hodně hlasitě, aby to Staníkové neuniklo. Zastavila se u nás a poslouchala taky, dokud jsem neskončila.
„Zdravíčko, sousedi,“ začala drbna přátelsky. „Nechtěla jsem ti, Aničko, skákat do řeči, když jsi tak pěkně vyprávěla tady panu Váňovi,“ omlouvala se.
Pak chválila Jarka, jak je šikovný a kolik toho už udělal. Nakonec mu začala doporučovat, který soused mu může s čím pomoci. Dokonce se nabídla, že se za některými staví a jen tak se zmíní, že ten hodný pan novinář potřebuje pomoc. Nakonec se mile rozloučila a odešla.
„Super,“ zaradoval se Jarek. „Funguje to přesně, jak jsem chtěl. Babka vidí, že jsme kamarádi. Tím jsem se dostal mezi vás. Přesně tohle byla tvoje pomoc pro mě.“
A tak naše obec získala svého novináře.
To se určitě bude hodit.