Dobré ránko. Aahh… Kontrola… hlava nedorostla. Tak vstáváme. Záchod. Proč i vlastně rožínám světlo? Vždyť má pořád tmu. Zhasnu. Kuš. Tak jsem zase rožnula…
„zrak, fáze jedna“ Jé modrý nápis. Tak proč nevidím? Asi to bude postupné. Hmm. Tak to zkusíme úplně od toho nejjednoduššího. Otevřít zavřít oči. Takhle asi ne. Důsledek. Světlo, tma. Jo! Vypínač. Cvak. Cvak. Fakt. Světlejší, Tma. Ještě jednou. Světlo, tma. A do třetice. No hlavně, že to má nějakej efekt. Cvak, cvak.
„zrak, fáze jedna dokončeno“ Jo tak fázi jedna máme. Evidentně pozná světlo od tmy. Někdo by si možná řekl, co je na to zázračného. Pro mě je to hodně. No fáze dva, bude asi později. Počkáme.
Tak koupelna. Jen se trošku opláchnu. Kuchyně. Kávička, papání. Pěkně to po sobě umýt a uložit. Pohodička. Když už jsem tady proberu si, jestli je tu něco z čeho by se dalo vařit. Copak tady máme. Aha ve špajzu brambory, cibule, česnek. Zkusím mrazák. Hmm. Knedlík, nějaký to maso. Co je tohle podle toho napůl odlepeného štítku to by mohla být ta kližka. Výborně udělám guláš. To není to tak složitý. Masíčko a knedlík dám rozmrznout.
Teď se na chvilku zaměřím na ten zrak. Vezmu si baterku. Takže svítí, nesvítí, svítí, nesvítí… Jo to by sedělo. Pokud se nepletu, kamery jsou dvě. Zkusím, jestli poznám, když takto přejedu baterkou zleva doprava a zase zpátky. Jo vypadá to, že by se z toho dalo poznat ze které strany jde světlo.
„zrak, fáze dvě“ Výborně. „změna rozlišení“ Co to asi znamená. Jejda. To vypadá… Čtyři čtverce. Takže 2x2. Tomu teda fakt říkám rozlišení. Ale co. Každý nějak začínal. Pokud to bude fungovat jako před tím… Baterku. Zleva doprava. A shora dolů. Nic. Zkusíme úhlopříčku. Nic. Jo ještě druhý oko.
„zrak změna rozlišení“ Paráda. Tak to spočítám. 4x4. No lepší se to. Tak zase opáčko s baterkou.
„zrak změna rozlišení“ Kolik, kolik. Jeden, dva…. 16x16. Tak s tím už půjde pracovat. Jejda nějak mě pobolívá hlava. Jak mě může bolet hlava, když ji nemám. Truhlíku. Máš ji, ale ne tam kde by normálně měla být. Hele čtvrtá kontrolka zežloutla. No, když mě normálně bolí hlava od dlouhýho koukání do počítače pomůže zavřít oči. Ale jak. Nepřemejšlet, zkusit. No fakt. Tma. Světlo… tma. Nechám oči, vlastně kamery zavřený a počkám až čtvrtá kontrolka zmodrá.
Asi jsem trošku zadřímla. Kontrolka zraku modrá. Super. Baterku a svítíme zase jako před tím. Uf. Už mě z toho bolí ruce. Jak to dělám dlouho. Hodiny… Skoro hodinu a nic. Třeba to chce delší čas. No tak mám alespoň něco. No… Co provedeme dneska. Trošku si zacvičím. Tohle krásný tělíčko si trochu pohybu zaslouží. Nikde nic nekřupe, nebolí. A teď nějakej filmeček.
Zapnout televizi a přepnout ji na pevný disk, to jsou dvě tlačítka. Ale listovat v seznamu filmů po paměti, se prostě nedá. Kleknu si k televizi. Nalepím se na ni. No… Jo! Takhle to sice nepřečtu, ale poznám že se to trošku změnilo a že se v seznamu posouvám. Tak „play“. Copak to bude. „… uvádí Commando. V hlavních rolích… Arnold…“ No hodně starý, nic moc pro mě. Ale když už to jede a znám to.
No vida, pár filmečků a jak nám ten čas uběhl. Možná je to tím, že jsem u toho posledního usnula. Hodin máme… skoro šest. Musím začít vařit. Příprava je důležitá. Cukr, sůl, mouka. Plastové dózy v lince. Je to sůl. Moment tohle je hrubší, takže cukr. Koření. Jak se ty kořenky teď hodí. Jasně listy pana bobka. Nový koření to je… Jo tohle. A trochu pepře ať se vzepře. Hihi. Kastrol, pánvička. Nakrájím cibuli. Sice nebrečím, ale lechtá to v krku. Česnek. Maso na kostičky. Ani jsem se neřízla. Šikulka. Cibulku do zlatova. Jak to mám poznat? Ohmatala bych to, ale to se spálím. Ale na druhou stranu třeba se to rychle zahojí. Jako ten střep v dlani. Ok. Holka zatni zuby. Au. Ještě to chvilku nechám. Au. Jo to je ono. Přidám maso. Krásně slyším, jak to prská a syčí plyn. Je to už zatažený? Ohmatat. Dobrá šup s tím do hrnce. Přidáme další věci a za občasného míchání necháme hodinku. Ještě ztlumit sporák. Nebudu moc odbíhat.
Zkusím zavolat Romčovi, jak je na tom.
„Mobile volej Roman.“ Snad to ta krabička pochopí.
„Volám Roman.“ Mobil to pochopil.
„Prosím Fráňa.“ Ohlásil se Roman úředně.
„Těší mě pane Fráňa. Tady Anna Filipová, zvaná bezhlavá Andula.“ Snad mu troška humoru přijde k duhu.
„Jé. To jsi ty. Jak se máš? Potřebuješ mě?“ Staral se.
„Ne. Klídek, jen jsem si řekla že ti cinknu. Že tě to třeba potěší.“ Trošku jsem ho uklidnila.
„Jo to jo. Jsem rád že voláš.“ Už zněl normálně.
„Já jen v kolik asi dorazíš? Mám pro tebe malý překvapení.“ Potřebovala jsem si ujistit, že dovařím tak nějak akorát.
„No už jen ladíme systém. Peťa uklízí vercajk. Počítám, že do sedmi budu u tebe. A co je to za překvapení?“ Vyzvídal.
„Nepovím. A už tě nebudu zdržovat. Zatím se měj. Pá pá.“ Musím to utnout jinak bychom se zakecali.
„Tak zatím. Pá.“ Ukončil hovor.
Seděla jsem v kuchyni a pozorně poslouchala zvuky jdoucí od sporáku. Plyn jemně syčel na minimum. Budoucí guláš klidně bublal. Hodiny napovídaly, že to už bude brzo hotové. Ještě je potřeba ohřát knedlík. Guláš je potřeba občas promíchat. Voda na knedlík začala vařit. Vše bylo krásně slyšet. I ten klíč v zámku.
„Nazdárek. Kdepak jsi ty moje bezhlavá krásko.“ Jo tak už „moje“. Blesklo mi hlavou. Romča to nemyslí nijak majetnicky. Takovej on není.
„Nazdar. Umejt ruce. Za chvíli se bude podávat překvapení.“ Zazněl ode mě jasný příkaz.
Za chvilku už byl v kuchyni. Vzal mě jemně zezadu za ramena, políbil na krk a začichal.
„Ty vaříš… jo? Copak to bude dobrýho?“ Na jasnou otázku jasná odpověď.
„Gulášek s knedlíčkem.“ Podala jsem mu vysvětlení. „Ehm… Můžeš mi tady trochu pomoct?“ A pomoc se mi fakt hodila.
Společnou rukou byla večeře naservírována a připravena k testování.
„Tak dobrou chuť a s kritikou nešetři.“
„No tak…“ Mlasknul po chvilce. „Maso měkký… Knedlík klasika. Možná trošku víc pikantní. Ale to vůbec nevadí. Já bych řekl zcela upřímně, že je to bezvadný.“ Potěšilo by mě i kdyby řekl, že je to jen poživatelné. Byla jsem ráda, že mu chutná.
Sice chtěl po jídle umýt nádobí, ale zahnala jsem ho s tím, že to je moje povinnost.
Zasedli jsme na sedačku a začali si vyměňovat zážitky dne. Roman se dozvěděl o mém zraku a konstatoval: „No 16x16 není nic moc. Ale furt lepší než drátem do oka. Jé. Promiň, já to tak nemyslel.“
„V pohodě. Vždyť přece oči nemám. Teda ty moje. Modrý. Lidský.“ Trošičku hořce jsem si vzpomněla na svůj obraz v zrcadle.
„A co ty a Petr. Jak vám to dneska šlo.“ Stočila jsem téma jinam.
„Ale jo. U Novak Consulting jsme skončili. Zítra se ráno pojedu podívat na jeden domek kdesi v horách. Proberu to s majitelem, počítám, že k obědu jsem zpět. Jo a prosím nic nevař. Péťa mě zejtra doveze nějako specialitu jeho manželky. Prej to musíme ochutnat.“ No dobře. Tak zítra doveze oběd.
„A ještě jedna věc…“ Trochu se zavrtěl. Začínal být nervózní. „Jen mě tak napadlo… nechci tě nutit… no že bychom se mohli přestěhovat ke mně do bytu. Je větší. Je tam pro tebe víc možností. A taky tam mám počítač s účetnictvím. A potřebuju fakturovat. Ale jestli nechceš, tak nemusíme.“ Pro mě už jeho nervozita byla celkem jasná.
Upřímně. Nechtělo se mi. Tady to už znám. Tam se budu zase plácat jako nějaký ztracený turista. Ale na druhou stranu… Je to výzva, nové zážitky, větší byt… Poznám něco nového. A velký byt to je více uklízení a méně nudy. Jo to dám.
„Tak jo! Já do toho jdu.“ Tón mého hlasu ho nenechal na pochybách.
Už jsem ležela v posteli a chystala se spát, když mi před očima vyskočil modrý nápis. „změna rozlišení“ Zmizel a začala jsem vidět zase o něco lépe. Kolik to má bodů? Zkusím je spočítat. To se mi ale nepovedlo. Usnula jsem u toho.