Kdo tady s čím dělá takový rachot? Zaostřím sluch. „…potichu, dyť vzbudíš celej barák.“ To je Roman.
„No jo dyť se snažím.“ To bude jeho kolega Petr. „A co ta tvá princezna? Už ste spolu…“ No dopověz to Petříku a já tě půjdu pěkně vyděsit. „Kurva Peťane! Neser!“ Roman zakročil skutečně rázně.
„Hele dík, cinknu ti. Jestli to klapne v tom Muklově, tak to máme za den hotový. A že děkuju manželce za jídlo. Čau.“ Roman se rozloučil. No Petrovo „Čau.“ Je na hranici slyšitelnosti. Rychle vstát dneska se nejdřív oblíknout. Nemůžu tady lítat v nočním tričku. Šup šup. Záchod, koupelna.
„Dobré ranko Anni. Teda ty seš ale rychlík.“ Čemu se divíš, muž nemůže vidět ženu neupravenou. Sem blbá. Nikdy se nemaluju, jenom češu. Teď odpadá obojí. Hihi.
V zrcadle se při troše fantazie dal rozeznat obrys krku trčícího z výstřihu. Barva žádná. Jen černobílé. Ale oproti včerejšku, tohle už se dalo označit za hodně nedokonalý zrak.
„Tak copak to tu provádíme Románku?“
„Peťa mě dovezl nějaký krabice, aby se nám lépe stěhovalo.“ Odvětil.
Abych to mohla lépe okouknout, musela jsem si dřepnout. Pak už byly celkem poznat hrany krabic. Popadli jsme každý jednu a šli skládat moje potřeby. Taky se musela vybrat lednice. Všechno by v ní shnilo. Roman se zakrátko omluvil, že musí odjet, ale k obědu bude zpět.
Tak začneme hadříkama. Není toho moc a velikost M je podstatně skladnější než XL. Hele tohle tričko bude černý. Tohle se podobá odstínem koberci. Ten je béžový. A tohle. Něco mezi. To může být jakákoliv barva. No to nebudu asi řešit. Pokud mám vidět barevně, tak budu. Kreuzané zatím prokázali, že jsou machři. Tak tomu dám čas. Tak co dál. Nádobí snad nějaký má. Pár drobností. Já na majetku nijak nelpím, a tak ho taky neshromažďuju. Ledničku. Ne ne to až nakonec. Počkat. A co já? Na ulici takhle nemůžu. Hmm. Bundu a kapuci na hlavu… To přece blbost. Anče přemejšlej trochu. No. Možná by to šlo v noci, když všichni spí.
Při přemýšlení jsem tak nějak automaticky chodila sem a tam. Něco velkého se mi připletlo do cesty. Co to tady… Jo krabice. Ha! Nápad. Ohmatala jsem papírovou bednu. Byla velká. Třeba se do ní vlezu. Za pokus nic nedám. Nohu sem. Druhou. Kleknout. Schoulit do klubíčka. Super. S hlavou by to nešlo ale takhle se vlezu. A tady to má díry, aby se to lépe neslo. Takže je i kudy dýchat. Myslím, že mám vyřešeno.
Specialita od Petrovy manželky musela být určitě dobrá, ale já to nemohla pořádně posoudit. Moje porce putovala rovnou do mixéru a pro stravitelnost ji bylo nutné dolít vodou. Po ohřátí to v bříšku příjemně šimralo. Asi to bylo docela pikantní. Romanova porce teď byla připravena pro rychlé ohřátí. Krabičky od jídla byly pěkně umyté a nachystané k odevzdání zpět Petrovi. Papírové krabice se všemi věcmi byly naskládány v obýváku. Každá pěkně zalepená a popsaná. Procházela jsem byt, a přemýšlela, jestli jsem ještě na něco nezapomněla. No jo vlastně. A co boty. Neměla jsem žádnou extra sbírku. Tenisky no trošku větší ale s ponožkou budou akorát. Polobotky to samé. Povinné společenské lodičky mi už byly malé, ale teď. Úplně perfektní. Zimní boty. Beznadějně obrovské, a navíc pěkně prošmajdané. Takže ty ne. Co je tu ještě? Kozačky. Ty jsem si kdysi objednala v bláhové naději, že se snad nějakým zázrakem roztáhnou. Tak šup. Sednou jak ulité. Pod kolena se zipem na boku. Pro moje lýtka jako dělané. Nechám si je, ať se trošku rozšlápnou.
Zapnula jsem notebook, ale s mýma očima to bylo stále nepoužitelné. Tak putoval rovnou do tašky a na hromádku krabic. Ten tu nenechám. Mám tam data. Hihi. No data. Pár odkazů v prohlížeči, dva tři dopisy. Jo a seznam hesel, která si nepamatuji. To je tak jediné skutečně důležité.
Roman dorazil přesně ve dvanáct. Ohřála jsem mu jídlo. Labužnicky si pomlaskával.
„No musím říct, že Zuzka to má fakt dobrý. Holt profesionální kuchařka.“ Prohlásil po obědě.
Než mu trochu slehlo, vyměnila jsem kozačky za tenisky. Poslední pár bot putoval do krabice. Ještě přelepit a popsat.
„Anči? A co ta velká krabice.“ Evidentně ukazoval na papírovou bednu.
„Ta je na mě.“ Prohodila jsem jako by to bylo něco úplně normálního.
„Nechápu.“ Místo odpovědi jsem se do krabice poskládala.
„To nemyslíš vážně.“ Nebyl si schopen připustit moje řešení.
„Jak mě chceš jinak převézt. Prostě jen tak, aby lidi při pohledu na mě omdlévali hrůzou. Nebo v noci a doufat, že zrovna nikdo nepůjde. Já myslím, že takto je to elegantní. A já to tu chvilku vydržím.“ Dostal čas na zpracování mých argumentů.
„No. Asi máš pravdu.“ Připustil neochotně. „Pojedu rychle, ať dlouho netrpíš.“ Konstatoval na závěr.
Stěhování mohlo začít.
Krabice byly naloženy v jeho dodávce. Oblečení, jídlo, boty a ve velké krabici jedna bezhlavá Andula.
Ovšem slibovaná rychlá cesta se nám dost protáhla. Všechno se spiklo proti nám. Nejdříve volal Petr, že má nějaký technický problém s kamerou, kterou měli zítra montovat. Roman mu neurčitě slíbil, že se staví. Řekla jsem mu, ať tam zajede, hned. Že jsem v pohodě a tu chvilku vydržím. No bylo to odhadem půl hodiny. Romča nechal alespoň v autě puštěné rádio, tak jsem měla o zábavu postaráno. Když měl hotovo, vyjeli jsme na další cestu. Přímo v nefrekventovanějším místě našeho města, ale zrovna tam došlo k dopravní nehodě. Uvázli jsme tam na celou hodinu. Roman byl silně nervózní. Neustále ho bylo nutné ujišťovat, že jsem v pořádku. Že mě nic nebolí, netlačí a rozhodně nemám klaustrofobii.
Po bezmála dvou hodinách se moje krabice otevřela. Vylezla jsem z ní ladně, jako nějaká kobra z fakírova košíku. Žádná bolest, žádná ztuhlost. Prostě skvělý způsob převážení bezhlavých žen.
Než Roman vynosil krabice z auta, vyrazila jsem prozkoumat jeho byt. Předsíň. No jo kachličky na podlaze. Moderní, ale studí a v zimě kloužou. Záchod. Koupelna. Jé vana. Pračka, druhá pračka… Ne truhlíku, to je sušička. Jdeme dál. Nějaké dveře. Hm. Regál, smeták. To bude šatna. Vypínač je tady. Tohle teda moje kamerky nepoberou. Až později. Další dveře. Na zemi je koberec. Postel. Stůl. Klávesnice. To bude Romčova pracovna. Co je tohle. „Blum…“ To se rozezněly struny, jak jsem o ně zavadila. Aha. Kytara. A další. Raději půjdu dál. Další pokoj. Pěkně světlej. Postel. No tomu říkám letiště. A tohle. No nekecej. Šicí stroj. Ten jsem vždycky chtěla. Šití mě baví. Tak co dál. Kuchyně. Zase plno světla. Linka. Sporák. Elektrickej. Jak budu vařit? Potřebuju slyšet plyn. Aha další výzva. Lednice. Obrovská. Dveře asi na balon. A jsem v obýváku. Krásně příjemný koberec. Tomu říkám velká místnost. Sedačka. Stolek. Nábytková stěna. Nějaká úsporná ne? Jo tak je to jasný. Je v ní obrovská televize. Tady v rožku. Židlička a stoleček. Super místo pro můj notebook. A dalšíma dveřma jsem zpátky v předsíni.
Vybalování a ukládání mého skromného majetečku zabralo velkou část odpoledne. Ale už to bylo hotovo. Roman mezitím vyúčtoval poslední zakázku a nachystal si věci na zítřejší montáž.
Ještě, než jsme se na večer usídlili v obýváku, Romča otevřel dveře na balon.
„Klidně pojď trochu na vzduch.“ Otočil se ke mně.
„Blázníš, takhle.“ Zašermovala jsem rukama nad krkem.
„Neboj. Jsme v posledním patře a dům stojí na kopci. Odnikud sem není vidět.“ Potěšil mě, sám ani nevěděl jak. Vrhla jsem se na něj a objala ho. Toto byla nejlepší věc na světě.
Stojím si tu na balkoně v Romanově mikině. Sluníčko svítí, ale moc nehřeje, ještě není jaro. Jemný větřík mi ofukuje holý krk. Můj přítel si pokuřuje a jeho tabákový kouř mě příjemně lechtá v plících. No není na tom světě krásně.
A teď. „změna rozlišení“ přátelský modrý nápis před mýma očima. Ano. O hodně lepší. Sice stále černobílé, ale podstatně detailnější. Krásně rozpoznám zábradlí balkonu. Ale domky po námi, spíše jen tuším.
Večer jsme zhlédli nějaký ten film. Teď už jsem byla schopná nějaké ty obrázky vidět. Sice hrubé, ale na orientaci v ději to celkem stačilo. Film byl dost mysteriózní až hororový. Na několika místech se člověk skutečně lekl. Vždycky jsem se podvědomě přitulila k Romanovi. Instinktivně jsem u něj hledala ochranu a on byl rád že ji může poskytnout tak krásnému stvoření.
Spali jsme samozřejmě odděleně. Roman na posteli v pracovně, já pak v ložnici na letišti. Byla hluboká noc, když mě probudila tupá rána ze sousedního pokoje. Dál se ale nic nedělo, tak mě zase přemohl spánek.