Roman s Petrem odjeli na montáž, a tak zůstaly svatební přípravy na mně. Umanula jsem si, že chci mít svatbu v kostele. Logické tedy bylo navštívit otce Josefa.
Na faře nikdo nebyl, ale z kostelíka se ozývaly varhany. Potichu jsem si sedla do poslední lavice. Mše zrovna končila. Kupodivu tu bylo dost lidí. Zahlédla jsem manžele Fišerovy. Oba už byli v plné síle a přísahala bych, že snad trošku i omládli.
„Ale naše Anička,“ přitočila se ke mně paní Staníková. „Nevěděla jsem, že jsi věřící.“
„No… já spíš potřebuju mluvit s otcem Josefem.“ Pokoušela jsem se to zamluvit.
„Tak to může mít jediný důvod. Chceš se vdávat, že? No, už bylo načase.“ Její dedukční schopnost byla přesná. Bohužel takhle to bude za chvilku vědět každý.
Za pár minut se ukázal farář mezi lidmi. Až se se všemi rozloučil, byla konečně řada na mě.
„Zdravím tě, Aničko. Co pro tebe můžu udělat?“ zeptal se kněz.
„Potřebuju svatbu,“ vyhrkla jsem netrpělivě.
„Rozumím. Předpokládám, že ani ty ani Roman nejste věřící. Teda jako praktikující katolíci.“ Nezbývalo mi než souhlasit.
„No. Správně bych vám svatbu v kostele vůbec umožnit neměl. Ale znáš mě, já se nějakými předpotopními předpisy svazovat nenechám. Jednoduše vynechám mši a obřad trošku upravím podle svého.“ Bylo vidět, že v tom má jasno.
Domluvili jsme se na příští sobotu.
„Nevyzvídej,“ uzemnila mě Zuzka, když jsem se z ní pokoušela dostat, co chystají jako svatební menu.
„S Lenkou už máme jasný plán a pro tebe to bude překvapení. Ale ujistím tě, že to nebude žádnej gigantickej dort, ze kterýho vyskočí Stone s pendrekem.“ Smíchem jsem div nespadla pod stůl.
Jarmilka Blažková se mi postarala o šaty. Byly krásné, dlouhé, přes bříško trošku těsné. Na krku jako samostatná část pak jemný krajkový nákrčník.
A nastal ten den. Zuzana odtáhla Románka skoro násilím, aby mě nerušil při oblékání. Jarmilka mi pomohla se ustrojit a Petr mě odvezl ke kostelu. Bylo mi divné, že vesnice je jako po vymření. Nikde ani živáčka.
Před kostelem postával Stone se Sárou. Kromě nezbytné pistole měl na krku i velký fotoaparát.
„Je kouzelná…“ zaslechla jsem, jak špitla Sára policistovi.
Najednou se ozval řev motoru a vzápětí tu smykem zaparkovala obrovská černá Toyota. Z místa spolujezdce vyskočil Břéťa v parádní myslivecké uniformě. Na druhé straně vystoupila Didy. Měla na sobě extravagantní bílé šaty, ne nepodobné šatům kabaretní umělkyně.
„Tak jsme to stihli,“ oddechla si. „No tak, šup šup. Otec Josef čeká.“
Došlo mi to hned. Tady nebude jedna svatba, ale rovnou dvě.
A tak teď stáli před otcem Josefem dva svatební páry. Po složení manželských slibů přišlo první políbení. Břéťa s Didy to měli jednoduché. Já a Roman jsme museli trošku improvizovat. Ale přiložení krku na krk se prý podle faráře dá také akceptovat.
A kam se poděla celá vesnice? Přece do kostela. Byli tu všichni. Tleskali nám a blahopřáli.
Děti pobíhaly před námi a rozhazovaly růžové lístky. Staníková ronila slzy štěstí. Starosta soudruh Kňourek měl čestné místo v první lavici.
Ve vchodu se náhle zjevila okřídlená postava. Byla to černá muklovská orlice s bílou hlavou. Já to logicky být nemohla, ale podle postavy jsem poznala Lenku.
Všichni čtyři jsme vyšli před kostel. Zahleděla jsem se daleko do kraje.
„Ale je tady krásně.“